Dnes 24.4.2014 má svátek Jiří. Zítra má svátek Marek.

Velká bitva u malé řeky

Richard Guryča - 13. 10. 2011 - Reportáže, fejetony, glosy


Bitva u Little Big Hornu vstoupila do dějin jako největší a zároveň poslední vítězství indiánů v letitých válkách s bílými kolonisty Severní Ameriky. Příčiny drtivé porážky elitní Sedmé kavalerie dodnes nejsou zcela objasněny. Z mužů obdivovaného i nenáviděného generála Custera totiž nepřežil nikdo, kdo by mohl podat věrohodné svědectví.

Krajina v okolí říčky Little Big Horn v Montaně se za ta léta příliš nezměnila. Zažloutlou trávu stále čechrá vítr a mírně zvlněné pláně sahají až k horizontu, ohraničeném vrcholky Černých hor. Jen návrší, z nějž se 25. června roku 1876 vyřítila na kavaleristy generála Custera pomalovaná smrt, pokrývají desítky bílých náhrobních kamenů.

“Můžete stát kdekoli a víte, že je to tu téměř takové, jako v roce 1876. To je právě to, proč Little Big Horn naplňuje emocemi,“ říká Bob Reece, prezident Společnosti přátel bojiště Little Big Horn, jehož členové pečují o zachování odkazu slavné bitvy.

Porážka vládních vojsk ve střetu s indiány u Little Big Hornu obvykle není historiky řazena na seznamy přelomových dat amerických dějin. A přinejmenším v historii násilné kolonizace území původních obyvatel Severní Ameriky je spíše synonymem hanby a černým dnem, na nějž by mnozí raději zapomněli. Pro indiány se však stala součástí jejich novodobé mytologie, nejslavnějším vítězstvím, o to cennějším, že přišlo vlastně na samém konci jejich tragické cesty k definitivní porážce.

A potomci společenství původních obyvatel Severní Ameriky, které zažívá v posledních letech výrazné obrození, si odkaz triumfu jejich předků u Little Big Hornu intenzivně připomínají. „Je to příležitost, abychom vzdali čest způsobu života, ze jehož udržení jsme bojovali,“ řekl při odhalení památníku padlých indiánu u Little Big Hornu v roce 2001 Hubený medvěd z kmene Lakotů, jehož předkové tam 25. června roku 1876 drtivě porazili Sedmou kavalerii generála Custera. Přesněji řečeno podplukovníka Custera s propůjčenou generálskou hodností.


Příliš rychle na smrt

Existují stovky popisů bitvy u Little Big Hornu, ale všemi se jako červená nit vine jistá míra spekulací a závěrů, jež nelze spolehlivě doložit. Proč? Jednoduše proto, že nejzásadnější okamžik bitvy, totiž porážku Custerových mužů ze Sedmé kavalerie armády Spojených států, nepřežil nikdo z modrokabátníků, kdo by mohl průběh šarvátky věrohodně popsat. A indiáni onen slavný příběh okamžitě ověnčili mýty a rozkošatili do vyprávění plného symboliky a obraznosti, jak je ostatně pro jejich řeč typické. Z nejrůznějších střípků lze přesto poskládat poměrně věrohodný popis dramatických událostí, které se onoho dne na březích přítoku řeky Big Horn odehrály.

Jisté je, že generál Custer zaútočil příliš ukvapeně, pravděpodobně s představou, že jeho muži překvapí indiánské bojovníky v táboře a zaženou je na rychlý ústup. Nečekal na příchod posil, hnal své muže kupředu příliš vyčerpávajícím tempem a nedbal na varování zvědů, kteří ohlašovali nečekaně velké shromáždění indiánů. V každém případě generál své může rozdělil, což byla s největší pravděpodobností fatální taktická chyba.

Tisíce bojovníků z pekla

647 vojáků Sedmé kavalerie zaútočilo ve třech skupinách. Kapitán Frederick William Benteen dostal na povel zhruba sto třicet mužů. Dalších sto čtyřicet vojáků pod velením majora Marcuse Rena mělo útočit na jižní konec tábora. Když Renovi muži vyrazili, ještě dlouho měli Custerovu část Sedmé kavalerie na dohled. V tu chvíli samozřejmě netušili, že z elitních setnin modrokabátníků s plavovlasým generálem v čele nepřežije vůbec nikdo. A že nepřežijí ani koně kavaleristů, kromě jediného, který nosil na hřbetě kapitána Keougha a jmenoval se Comanche.

Nikdo přesně neví, kolik indiánů se na bitevním poli u Little Big Hornu skutečně pohybovalo, ale předpokládá se, že válečník a šaman Sedící býk (Tatanka Yotanka) shromáždil do boje až tři tisíce bojovníků z kmenů Siouxů, severních Čejenů a Arapahů, které vedl do bitvy náčelník kmene Siouxů Oglala Šílený kůň (Tašunka Witko) a náčelník Siouxů Hunkpapa Žluč (Pizi).

Indiánský tábor byl z části skrytý mezi stromy a vojáci nedokázali ani z poměrně nevelké vzdálenosti odhadnout, kolik indiánů se tam nachází. Podle předpokladu historiků pozoroval Custer tábor z místa, vzdáleného asi čtyři kilometry. Je možné, že z pozorovatelny spatřil především ženy a děti, ale rovněž mimořádné množství pasoucích se koní. A přestože prý jeho indiánští zvědové upozorňovali, že tak velký tábor ještě nikdy neviděli, generála to nezneklidnilo. Renovi vojáci sesedli z koní a zahájili palbu, při níž podle všeho zabili několik žen a dětí. Custerovi muži zatím vyrazili kupředu s cílem tábor objet a zaútočit z druhé strany. Krátce poté, co padly první výstřely, se sešikovala zhruba pětistovka indiánů, kteří vyrazili do protiútoku. Rozpoutalo se peklo.

Na překvapené kavaleristy majora Rena se tryskem vyřítily stovky bojovníků a sevřely armádní vojáky do kruhu. Modrokabátníci ustupovali mezi stromy k ohybu řeky. A kolem nich s ohlušujícím jekotem kroužili indiánští bojovníci a stříleli na urputně se bránící vojáky z luků i pušek. Díky výměnnému obchodu mělo mnoho indiánů legendární Winchestrovky, moderní a přesné opakovačky, vystřelující patnáct ran za jedenáct vteřin. Indiáni s nimi navíc uměli skvěle střílet v trysku z koňského hřbetu, zatímco kavaleristé téměř nedokázali rychle projíždějící siouxské a čejenské bojovníky zasáhnout ze svých karabin. „Byli tou nejlepší lehkou jízdou na světě. Takovou už nikdy nikdo neuvidí,“ napsal později ve svých pamětech o jezdcích Sedícího býka generál Anson Mills, zkušený veterán válek s indiány a jeden ze zakladatelů města El Paso. 

Nože, talíře i pánve

Přesto se kavaleristé dokázali ubránit. Pokud lze vůbec hovořit o hrdinství na straně armádních vojáků, patří mezi hrdiny bezesporu právě Renovi muži, k nimž se v průběhu boje připojily i setniny kapitána Benteena. V té době se také naposledy ozval Custer se vzkazem, který Renovi doručil trubač John Martin. Custer v něm žádal o munici, zřejmě tedy už v té době zjistil, jak velké množství indiánských bojovníků proti nim stojí. Nebylo však už z čeho brát.

Kavaleristům rychle docházelo střelivo a když byla situace neudržitelná, zavelel major Reno k riskantnímu ústupu přes řeku. Za cenu dalších ztrát se vojákům nakonec poměrně chaotický úprk podařil. Obsadili návrší na druhé straně řeky, kde se pokoušeli zakopat. Dnes nese jméno Reno Hill. Ve smrtícím dešti kulek a šípů se snažili doslova zahrabat pod zem. Používali při tom nože, jídelní příbory, talíře i pánve.

Kolem páté hodiny odpoledne zahlédl kapitán Thomas Weir v dálce útočící indiány, kteří v tu chvíli zřejmě dobojovávali střet se zbytky Custerova oddílu. Asi půl hodiny na to střelba utichla. Podle historiků se stal Weir s největší pravděpodobností svědkem dobíjení raněných kavaleristů v místě, kterému se dnes říká Last Stand Hill. Muži tehdy již těžce zraněného Rena se bránili nájezdům indiánů až do druhého dne.

Co se stalo s oddíly generála Custera, to zjistili až vojáci z jednotky brigádního generála Alfreda Terryho, kteří dorazili na bojiště 26. června. Nejdříve objevili mrtvé koně a až poté těla. Všechna svlečená a rituálně zohavená. Custera zasáhly kulky do hlavy a do srdce. Spekulovalo se i o tom, že generál spáchal sebevraždu, aby se vyhnul zajetí a mučení. Mezi indiány se zase traduje, že ho zabil jeden z bojujících náčelníků.

Než hladový dojí jídlo

Existuje několik teorií o tom, jak si Custerovi muži v boji počínali. První nástin neslavného konce zhruba dvou stovek kavaleristů se pokusili určit Terryho důstojníci podle polohy mrtvých koní. Několik dnů poté zaznamenali výpověď jednoho z Custerových indiánských zvědů, podle nějž Custer překročil řeku Little Big Horn a zaútočil na tábor. Při protiútoku se stáhl na návrší, kde bylo později nalezeno jeho tělo. Toto je nejčastěji uváděný popis bitvy, přestože náčelník Žluč později prohlásil, že Custerovi muži se k řece vůbec nepřiblížili. Uvádí se rovněž, že Custer se pokoušel provést taktický manévr, nazývaný „kladivo a kovadlina.“ Ten spočíval v koordinovaném postupu kavaleristů proti sobě a pokud by měl být u Little Big Hornu skutečně naplněn, museli by se Custerovi muži dostat na opačný konec tábora než byl ten, na nějž zaútočili vojáci pod velením Marcuse Rena a pak postupovat kupředu proti Renovi. Podle jedné z hypotéz pak vpadli Custerovi muži přímo doprostřed tábora v domnění, že útočí na jeho severní konec a v nastalém zmatku se jejich formace rozpadla.

Bitva v okolí vyvýšeniny Last Stand Hill zřejmě netrvala déle než hodinu. David Humpreys Miller se v letech 1935 až 1955 dotazoval na průběh boje posledních žijících indiánských účastníků bitvy. Někteří mu řekli, že boj trval méně než půl hodiny, jiní zase, že jen tak dlouho, než hladový sní své jídlo… Pamětníci popisovali rovněž to, že jezdce, jejichž útok způsobil paniku a ztrátu koordinace velení mezi kavaleristy, vedl samotný Šílený kůň.


Boj o posvátné hory

Proč se vůbec u Little Big Hornu bojovalo? Stručně řečeno: kvůli zlatu. 17. května roku 1876 se vydala na pochod z pevnosti Fort Lincoln na území dnešní Severní Dakoty tisícovka mužů ze Sedmé kavalerie a dalších jednotek. Byla to vlastně trestná výprava, která se měla jednou provždy vypořádat s odporem indiánských kmenů, bránících svá tradiční území na cestě k Černým horám a která vyvrcholila právě střetem u Little Big Hornu. Toho dne silně pršelo, proto nechal generál Terry naložit část vojenského materiálu na palubu parníku, který měl po Missouri a Yellowstone doplout na zásobovací základnu Glendive Creek. Včetně vojenské kapely, bezpochyby v předtuše snadného vítězství.

Černé hory - Paha Sapa byly a dodnes jsou pro indiány posvátným územím, tepajícím srdcem světa, sídlem Wakan Tanky – Velkého tajemství, resp. Velkého posvátného. Nedotknutelné území, k němuž se obraceli svatí muži v náboženském vytržení a které bylo podle indiánské víry místem duchovního odpočinku slavných bojovníků.

Indiáni postupně přicházející osadníky nejdříve tolerovali. Stále častěji však docházelo ke konfliktům, protože kolonisté zabírali půdu, komplikovali indiánům tradiční způsob obživy lovem a nerespektovali místa, která původní obyvatelé plání považovali za svatá. Rostoucí počet šarvátek a stížností od bílých osadníků se vláda pokusila vyřešit mírovou dohodou. Představitelé Spojených států a náčelníci indiánských kmenů tak v roce 1868 podepsali v pevnosti Fort Laramie ve Wyomingu smlouvu, která předpokládala vytvoření velké indiánské rezervace na části území východního Wyomingu a Jižní Dakoty.

Příměří a vzájemné respektování smlouvou určené hranice však vydrželo jen do roku 1874. Tehdy objevila geologická výprava v Černých horách zlato a na indiány uctívanou půdu tak začaly proudit tisíce prospektorů s vidinou rychlého zbohatnutí.

Znepokojení a bouřící se indiáni začali přicházející bílé kolonisty stále častěji napadat a vláda ve snaze o nastolení pořádku vydala nařízení, porušující dohodu z Fort Laramie, která indiánům zaručovala vlastnictví Paha Sapa „do doby, dokud nepřestane tráva růst a voda téct.“ Otevřela tím osadníkům a zlatokopům legální cestu na část území Černých hor a indiáni se do konce ledna roku 1876 měli stáhnout na zbývající území rezervace.

Především vzhledem ke krutým zimám na středozápadě se část indiánů rozhodla vládní ultimátum ignorovat. Šaman Sedící býk však v předtuše hrozícího konfliktu shromáždil do té doby nevídané seskupení siouxských, čejenských a arapažských bojovníků.

„Spatřil jsem bezpočet bílých jezdců, doprovázených zrádci (indiánskými zvědy). A viděl jsem také, jak všichni do jednoho v boji s námi zahynuli.“ Tak popisuje vizi Sedícího býka před bitvou u Little Big Hornu Černý los (Hehaka Sapa), válečník a šaman z kmene Oglala, který zemřel v roce 1950 a jehož vize a vzpomínky byly písemně zaznamenány.

Poslední boj Sedícího býka

Sedící býk se mezi indiány těšil mimořádné autoritě. Není známo, kdy přesně se narodil, ale už v roce 1851 se účastnil ve Fort Laramie uzavírání jedné z prvních mírových smluv, která však později nebyla ani jednou stranou dodržována. Od roku 1860 byl v podstatě neustále na válečné stezce proti pevnostem, vznikajícím na severním toku Missouri. Skupiny indiánů, vedené náčelníkem Rudým oblakem (Mahpiya Luta) z kmene Oglala se střetávaly se střídavým úspěchem s americkou armádou a Sedící býk si v nich vydobyl pověst nesmlouvavého válečníka. V roce 1868 sice stál u zrodu mírové smlouvy ve Fort Rice, ale s jejím zněním nakonec nesouhlasil a na rozdíl od rezignujícího Rudého oblaka dál prosazoval nutnost uhájit domovská území a letitý způsob života i za cenu ozbrojeného odporu proti bílým kolonistům.

Indiáni však ztráceli půdu pod nohama a charismatický duchovní vůdce zřejmě došel k závěru, že je třeba postavit se na radikální ozbrojený odpor. Ten vyvrcholil útokem bojovníků Šíleného koně na část Terryho vojáků 17. června u řeky Rosebud a především krvavým střetem u Little Big Hornu, kam směřovaly vládní jednotky s cílem vyhnat do rezervace poslední velkou skupinu původních obyvatel, kteří se odmítli kolonizaci podřídit.

Bylo to velké, drtivé, leč poslední vítězství. Za definitivní zlom v historii postupného decimování někdejších vládců nekonečných plání středozápadu je považován tragický střet u potoka Wounded Knee. Událost sice zapsali armádní úředníci do archivů jako bitvu u Wounded Knee, ale ve skutečnosti tam 29. prosince roku 1890 postřílelo 500 příslušníků Sedmé kavalerie 350 bezbranných siouxských mužů, žen a dětí s pokřikem „za Little Big Horn.“ Většina indiánů zemřela v prvních dvaceti minutách zběsilé střelby, při níž padlo – pravděpodobně po zásazích zbloudilými kulkami svých spolubojovníků – i pětadvacet kavaleristů. Zbylí zranění pak umrzli na zasněženém břehu potoka. Řada vojáků později získala za „statečnost a zásluhy“ u Wounded Knee nejvyšší armádní vyznamenání.

„Ještě teď vidím ženy a děti, zavražděné, nakupené na sebe a ztracené podél té klikaté strže. Vidím vše tak jasně, jako tenkrát, když jsem byl mladý… Kruh národa je rozbitý a jeho úlomky jsou ztraceny. Kruh nemá více střed a svatý strom je mrtev,“ vzpomínal ve stáří na masakr u Wounded Knee šaman Černý los.

Kdo byli Siouxové

Jako Siouxové se označuje velká skupina indiánů, jež se sami nazývali Dakota – naši lidé. Dělí se do podskupin Santíů, Nakotů a Lakotů – Tetonů. Oglalové, z nichž pocházel Rudý Oblak, Šílený kůň či Černý Los, byli odnoží Lakotů, stejně jako Hunkpapové, k nimž patřil Sedící Býk i Žluč. Na pláně v okolí řeky Missouri začali přicházet kolem roku 1690. Byli nejtypičtějšími představiteli nomádských lovců bizonů a jejich životní styl (bydlení v týpí, smyky na přepravu nákladů, čelenky z orlích per a obleky z  jelenice) se stal inspirací pro typické ztvárnění indiánů v literatuře i filmu. Je známo, že indiány mimořádně oblíbené korálky ke zdobení oděvů pocházely ve většině z importu z českých zemí.

Osudy náčelníků z bitvy

Šílený kůň se po bitvě u Little Big Hornu odmítl podřídit nařízení o cestě do rezervace, ale v květnu 1877 se nakonec se svými muži vzdal vojákům v pevnosti Fort Robinson. Vládní úředníci s ním jednali s respektem, ale spory mezi jednotlivými kmenovými klany později vyústily v podezření, že se Šílený kůň chystá z rezervace uprchnout. Při pokusu o zatčení 5. září 1877 byl Šílený kůň probodnut bajonetem a ještě té noci zemřel ve věku zhruba pětatřiceti let.

Sedící býk se dožil požehnaného věku. Po bitvě uprchl do Kanady, ale později se vrátil a skončil ve Standing Rock, považované za jednu z nejhorších rezervací. Tam se pokoušel stále intenzivněji šířit odkaz tradičních rituálů, včetně extatického tance přízraků. Vedení rezervace to sledovalo s nelibostí v domnění, že indiáni připravují ozbrojený odpor. 15. prosince roku 1890, krátce před masakrem u Wounded Knee, se Sedícího Býka vydala zatknout indiánská policie. V přestřelce byl zabit, stejně jako jeho syn.

Žluč nejdříve následoval Sedícího býka do Kanady, ale spory je později rozdělily. V roce 1881 se vzdal v rezervaci Standing Rock. Na rozdíl od Sedícího býka se životu v rezervaci přizpůsobil, využíval svůj vliv pro propagaci rozvoje zemědělství mezi indiány a výchovy dětí v indiánských školách. V roce 1889 se stal soudcem pro indiánské záležitosti. Zemřel v roce 1894 ve svém domě v Jižní Dakotě. Se Sedícím býkem společnou řeč už nikdy nenašli.


 
Fotka týdne
  • Foto karel kryl
9.září 1969 odešel symbol odporu proti okupantům Karel Kryl do německého exilu. Filozof E.Kohák tehdy užasle řekl svému otci, pracujícímu ve Svobodné Evropě – je tady Kryl! – Jaký Kryl, kdo je to? – Druhý den řekl tu informaci v redakci. – Od znalců čs. reálií tehdy zaznělo – kdo je to Kryl? - Později vzali básníka na vědomí, Kryl nakonec nastoupil v české redakci RFE. Tento příběh ignorance jako by si vymyslela sama StB.
Tiráž
Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce: Jan Dobiáš, Hanka Hosnedlová, Josef Kobra Kučera, Lilly Pavlak (Švýcarsko)

Grafika a web: Jana Skotalová
Fotoreportér: František Heřman

Kontakt:
musicopen@email.cz